V úterý si vychutnáváme sílu karibského slunka na plno, zatímco kluci z Bratislavy vyráží natáčet, my se sebereme a odpoledne vyrazíme k řece, kde je voda sice chladnější než v moři, ale je tu pohodička. Navíc voda je s našima řekama nesrovnatelně čistá, vidím až na dno :) Opodál je bar, ze kterého se podél břehu linou tóny dancehallu, což nás rozhýbe a blbneme ve vodě, zatímco si vedle nás rasta páreček šampónuje dready (viz foto). Trocha karibského deště jenom dokresluje atmosféru, takže si ještě zaplavu, a když už se dostanu z vody, nebe je zase bez mraků. Kluci nám donesou festivaly (výborné čerstvé smažené tyčinky z kynutého těsta)a rybičky, a pak už je čas změnit lokaci. Soused Mackeehan totiž míří na soundcheck, čili zvukovku na koncert v rámci oslav narozenin Boba Marleho. Více o Mackeem se brzy dozvíte na webu www.jahmusic.net, který konečně dostal novou podobu!
Tuff Gong, studio Boba Marleyho Když přijedeme k drátem oplocenému komplexu, tak si uvědomuju, že vlastně málokdo se na tohle místo podívá. Marleyovic rodina si svou značku pořádně hlídá (a imperium pořád rozšiřuje), ale hlídač nás s úsměvem pouští dovnitř. Po pár krocích potkáváme Kelissu, zpěvačku z nové generace a ostatní už nás seznamují. Je milá, děkuje mi za šíření jejich muziky a po chvíli odchází, protože jí už zvuková zkouška skončila. Uvnitř zrovna končí soundcheck Jesse Royal s kapelou, a já se při čekání seznámím s Kareemem, producentem Jesseho. Ten je pro letošní rok hlavním ambassadorem Bob Marley koncertu, společně s Kelissou a Dre Islandem. Ještě se kolem mě mihne Teflon (producent a zpěvák), stačí mi dát do ruky plakát a vzít si kontakty, aby nás mohl zásobovat novou muzikou, na které zrovna dělá a zahlédnu i Iba Mahra, který se v komplexu jenom otočí a zase mizí. Pak už je čas pro Mackeehana a jeho band. Stálou kompetní kapelu nemá, ale Jamajka je malá, a o dobré muzikanty není nouze. Tak například za bicíma sedí Oral, který v sezóně, kdy se jezdí tour, bubnuje pro Tarruse Rileyho (Blacksoil band). Během zvukovky si prohlížím velkou místnost s piánem a pódiem, kde visí velký plakát Boba k jednomu z One love koncertů a předsíň, jejíž stěna je pokrytá obrázky Marleyho alb. Kapela je sehraná, dechy taky, harmonie zní moc pěkně, ale jsou to puntičkáři, takže zůstáváme celé dvě hodiny, i když bude ještě jedna zkouška ve čtvrtek. Na Berlington avenue akorát odhodím batoh, vyperu plavky, a ještě se na chvíli skočím podívat do Nanooku, kde má ten večer akustický set Exile di Brave.
0 Comments
Je na čase nakoupit tvrdou jamajskou měnu, čili dolary. Jeden JMD stojí zhruba 0,20 korun (což ale nevypovídá o samotných cenách na Jamajce). Vezmu US dolary a vyrazím do banky. Kristova noho. Obracím oči v sloup, jelikož fronta v bance vypadá tak na hodinu. A nepletu se. To, kde si peníze můžu proměnit i jinde a rychleji (třeba u Western Union), si zjistím až později.
Mimochodem, fronty na Jamajce mi přijdou jako součást systému. Jsou naprosto všude. Fronty, lístečky a (ne)systém. Jdete si pro jerk kuře, tortillu, nebo jenom drink do fast foodu, zaplatíte, a dostanete lísteček. Přidáte se do opodál čekajícího hloučku a musíte čekat, až někdo zavolá číslo vaší objednávky. Fronty u baru na akci, na úřadech, prostě všude. Zvykněte si:) Peněženku si napěchuju papírovkami, z nichž ta nejmenší má hodnotu zhruba deseti korun, a zamířím na Half Way Tree pro oběd. Half Way Tree je křžovatka, kterou, alespoň mě, dostal do povědomí Damian Marley, když ji kdysi použil na obal alba. Do oka mi padne Fish pot, kde nemusím vybírat a rovnou si objednávám krevety na kari. Za rohem si k tomu koupím cold jelly - chlazený kokos (nejlepší!) a doma už jenom hodím nohy nahoru a vychutnávám. Večer pak vyrazíme na drink za Frankiem a Chevem. Noc je nádherná a výhled na noční město a nad ním zářící hvězdy stojí za to. Kochám se pohledem, zatímco kluci mě utvrzují v tom, že jejich drink je síla a může mi způsobit problémy (čili že bych mohla nechtíc někomu padnout do náruče). Bílý rum, campari a troška věci („ting“ /věc je jamajská grepová limča) má opravdu grády, ale není to nic, co by Znojmačka neměla zvládnout :) Ostatní mají hlad, a tak se zastavíme u plechového barelu, kde šéf připravuje cosi v alobalu. Místní mi jeden alobal podávají a vzápětí zjistím, že to je ta nejlepší ryba, co jsem kdy měla. Máslová ryba (butterfisch) s bylinkama a chlebovníkem je top! Jsem tu!
Cestovat přes tři země rovnou po firemním večírku stojí opravdu za to. Po desetihodinovém letu jsem konečně v Kingstonu. A ačkoliv už nevím, co to je spánek, nerozmýšlím se, odhodím kufr, prohodím pár slov se sousedem a s placačkou domácí pálenky zamířím vypálit červa za slovenskou výpravou. Dezinfekce žaludku proběhla úspěšně , a tak první noc v hlavním městě může začít. Jedeme na párty červených kelímků ( po vzoru amerických parties). Akce se ale rozjíždí až po půlnoci, Dj baví asi tak jako přenos z parlamentu, a když už začínáme usínat ve stoje, nedonutí mě zůstat ani Aidonia, který nakonec vystoupí až nad ránem, okolo páté. Na pláži… jako doma jsem! Další den se probudím s myšlenkou „Pojď mi, na tohle jsem čekala“. Slunko prahne tak, že se potí i ještěrky na zahradě, a tak je plán pro dnešek jasný. Pláž. Respektive párty na pláži. Producent Frankie slaví narozeniny, a i my jsme dostali pozvánku. Naskládáme se do tří aut, po cestě vyzvedneme Craiga z Voicemail, a vyrazíme směr Portmore. Cestou nepotkáme ani mrak, a tak se hned po příjezdu spolu se slovenskou bandou vrháme rovnou do moře. Místní slanou vodou opovrhnou, obzvlášť, když jsou ohození na párty. Budiž. Zatím co Slunce zapadá, mě v hlavě střídavě hraje Na Pláži a Straight Outta Portmore, a nás už pomalu z vody volají plavčíci. No co už, je čas na párty. Frankie produkuje pod hlavičkou svého labelu Frankie music, a tak není velkým překvapením, když na parketu postává Konshens se svou partou, opodál Mackeehan, Chevaughn a Voicemail. Všem těmhle se Frankie stará o beaty. Vesele se popíjí, Dj´s baví, jenom mě trošku udivuje, že se vůbec netancuje. Po cestě zpátky se bavím, kluci z Voicemail a Mackeehan si pouští beat a během chvilky vzniká nová pecka. A vzhledem k tomu, že je neděle, doma se jenom otočím, a vyráží se směrem k Dub Clubu. Tahle lokace s výhledem na celý Kingston nikdy neomrzí, ovšem místa k hnutí tu tentokráte moc není. Je únor, měsíc reggae, a tak se není čemu divit. Pozdravím se s kamarády a známými, které jsem dlouhou dobu neviděla, a se sklenkou cuba libre se kochám nádherným výhledem, dokud to jde. |
AuthorMeggie AuthorWrite something about yourself. No need to be fancy, just an overview. Archives
March 2018
Categories |